Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Obrazek Obrazek

Zde si můžete vypnout hudbu

 Na tomto světe je minimálně pět lidí kteří tě milují tolik, že by pro tebe zemřeli. Je minimálně 15 lidi, kteří tě doopravdy milují. Jediným důvodem pro to, že tě někdo nenávidí, je protože chce být jako ty. Tvůj úsměv přináší radost i těm, kteří tě nemají v lásce. Každý večer na tebe někdo mysli než jde spát. Pro někoho znamenáš celý svět. Někdo by neměl pro co žít, kdyby tě nebylo. Jsi zvláštní a jedinečný(á). Někdo, jehož existenci ignoruješ, tě miluje. I ta největší hloupost kterou uděláš, slouží k něčemu dobrému. Když si myslíš že se k tobě všichni otáčí zády, dobře se rozhlédni: jsi to hlavně ty, kdo se otáčí zády k ostatním!!!!

 

 

 

 Když si myslíš, že nemáš štěstí, když nemáš to co chceš, tak to mít (také) nebudeš. Když to budeš chtít, tak toho pravděpodobně dřív či později dosáhneš. Vzpomínej na komplimenty které dostáváš a zapomeň na ošklivé poznámky. Vždy lidem říkej co k nim cítíš, bude Ti lépe, když to budou vědět. Nikdo si nezaslouží tvé slzy či pláč a ten kdo si je zaslouží, tě nikdy nerozpláče. Pokud máš nejlepšího přítele, udělej si čas na to mu říct, co pro tebe znamená. Pošli tento dopis všem lidem kterých si ceníš, včetně osoby, která ti ho poslala. Pokud to uděláš, rozzáříš něčí den a možná změníš jeho pohled na svět k lepšímu. Říká se, že trvá minutu všimnout si někoho zvláštního, potřebuješ hodinu, aby sis ho vážil, den k tomu, abys ho miloval, ale potřebuješ celý život na to, abys na něj zapomněl.

 

 

 

 Pošli tuto myšlenku osobám, na které nikdy nezapomeneš. Je to jen krátká zpráva,díky které budou vědět, že na ně nikdy nezapomeneš. Když ho nepošleš dál, znamená to, že velmi spěcháš a zapomněl jsi na své přátele. Zastav se na chvíli a udělej si čas na to "žít". Tak na co čekáš? Pošli toto všem, kteří jsou pro tebe důležití, a buď si jistý(á), že ONI na tebe nikdy nezapomenou.

 

 

  

Nikdy neopouštěj někoho, koho miluješ, pro někoho, kdo se Ti líbí, protože ten, kdo se Ti líbí tě opustí pro toho, koho miluje.

 

  

 

Klik hier voor meer gratis plaatjes

 

Říká se, že: „Stačí minuta, abyste si všimli člověka, hodina, aby se vám stal sympatický, den, abyste se zamilovali, ale nestačí ani celý život, abyste na něj dokázali zapomenout"

 

 

Obrazek

 

 Žij podle svojí víry. Dělej to, co ti radí srdce... To co chceš... Lidský život je divadelní představení, které se hraje bez předchozích zkoušek. Zpívej, směj se, tancuj, měj rád...a žij intenzivně každý okamžik tvého života... dříve, než spadne opona a hra skončí bez potlesku.

(Charlie Chaplin)

 

 

Víš co je štěstí?

 

 Víš co je štěstí?     Je to dům, auto a chata?

Ne, štěstí je dětství když máma je a táta.

 

Víš co je štěstí?   Když máš peněz jako smetí.?

Ne, štěstí je rodina, jsou to rozesmáté děti.

 

Víš co je štěstí?    Když slibuje Ti někdo

                                                                                                   modré z nebe?

Ne,štěstí je, když máš hodně lidí kolem sebe.

 

 

Štěstí je, když pro někoho něco znamenáš,

když někomu radost uděláš,  

             

když o někoho opřít se můžeš,    

       

když ochotně každému pomůžeš,  

     

když někdo rád vzpomene si na Tebe,

když nechceš všechno jen pro sebe,   

když vážíš si toho co máš,   

                

když lepšího už nic nehledáš,    

          

když vůbec nevíš co je závist,   

          

když nemáš v srdci svém nenávist,  

   

když i přes slzy dokážeš se smát,    

     

když Tě má někdo doopravdy rád,   

   

když umíš odpouštět a taky snít...  

    

 

Štěstí je to co každý člověk chtěl by mít.

Ne však každý člověk o štěstí má stejnou představu,

někomu stačí málo, někdo chce bohatství a slávu,

někdo zas touží po tom co druhý má.

PROTO MNOHO LIDÍ ŠTĚSTÍ

 VŮBEC NEPOZNÁ

 

 

 

 Jeden z newyorkských taxikářů napsal na svém Faceu:

 - Přijel jsem na zadanou adresu a zatroubil. Počkal jsem několik minut. Pak jsem zatroubil znovu. Měla to být moje poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal,že bych mohl odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval,šel ke dveřím a zaklepal. „Chviličku“, ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy. Slyšel jsem, jak tam něco táhnou po zemi.

Dveře se otevřely až po dlouhé přestávce. Stála přede mnou maličká asi devadesátiletá žena. Byla oblečená v kartounových šatech a klobouček se síťkou, jako v nějakém filmu ze 40. let. Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal, jako by v něm nikdo po mnoho let nebydlel. Všechen nábyt byl zakrytý prostěradly. Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky ani nějaké ozdůbky. V rohu stála kartónová krabice plná fotografií a skleněného nádobí.

«Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta?“, požádala mě.Odnesl jsem kufřík do auta a vrátil jsem se, abych pomohl té ženě. Chytla se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu.

Stále mi děkovala za laskavost. „To nic není“, řekl jsem jí, „snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce“.

«To jsi opravdu hodný chlapec“, řekla mi. Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum.

«Ale to není nejkratší cesta“, upozornil jsem ji.

«Ach ano, já vím“, řekla. „Ale já nespěchám. Jedu do hospicu“.

Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly.„Moje rodiny už dávno odjela“, pokračovala tichým hlasem.„Lékař říká, že mi nezůstává moc času“.

Pomalu jsem natáhl ruku a vypnul taxametr.

„Jakou cestou byste jste chtěla jet?“, zeptal jsem se.

Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde s mužem žili jako novomanželé. Přivedla mě ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál, kam chodila ještě jako malá holčička.

Občas mě požádala, ať zabrzdím před konkrétní budovou nebo uličkou a seděla schoulená v koutku, beze slova. Pak najednou řekla: „Jsem už unavená, asi pojedeme“.

Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí.

Dva sanitáři přišli k autu jak jen jsme dorazili. Opatrnějí pomohli vystoupit. Museli ji čekat. Otevřel jsem kufr, a zanesl malý kufřík do dveří. Žena už seděla v pojízdném křesle.

«Kolik vám dlužím“, ptala se, když vytáhla kabelku.

«Nic“, řekl jsem.

Vždyť si musíte vydělávat na živobytí“, namítla.

«Mám i jiné pasažéry“, řekl jsem jí.

Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. A ona mě také pevně objala.

«Daroval jsi staré ženě trochu štěstí“, řekla. „Děkuji ti“.

Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a byl to zvuk uzavírající další knihu života…

Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam mě vedly oči, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den skoro ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na nějakého naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat, než skončí směnu? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co kdybych byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel?

Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještěv životě neudělal.

Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem velikých okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co někteří mohou považovat za maličkost.

 

128.jpg

 

Smutný příběh 

00422f.jpg


 26letá matka upřeně hleděla na svého šestiletého synka, který umíral na smrtelnou leukémii. Srdce bylo plné smutku a zoufalství, ale přesto uvnitř cítila silné odhodlání, jako každý rodič.Přála si aby její syn vyrostl splnily se mu jeho sny... Nyní to již ale není možné.

 

 

 

Leukémie


to rozhodla za ni. Ale ona si přesto přála, aby se jejímu synovi jeho sny splnily. Vzala jej za ruku a zeptala se:
"Čím bys chtěl chtěl být až jednou vyrosteš? Měl jsi někdy nějaký sen a přání, co bys chtěl v životě dělat?"
"Mami, vždycky jsem si přál být požárníkem až vyrostu."
Máma se na něj usmála a řekla: "Uvidíme, jestli se nám podaří ti tvůj sen splnit."
Později ten den zašla do místní požární stanice v Brisbane, kde potkala požárníka Boba, který měl srdce velké jako samotný  

Queensland.  

 

 

 

Vysvětlila mu poslední přání jejího syna a poprosila,zda by bylo možné svézt 6letého synka v požárním autě kolem ulice.
Požárník Bob řekl: "My můžeme udělat daleko více. Jestli bude Váš syn připraven ve středu ráno v 7 hodin, jmenujeme ho čestným požárníkem celého dne.Zůstane s námi na základně bude s námi jíst, jezdit na všechny výjezdy v plné parádě! A když nám dáte jeho velikosti, necháme mu vyrobit opravdovou uniformu, pravý požárnický klobouk, ne hračku-pravý se znakem Queeslandské záchranné a požární stanice žlutý gumový kabát, stejný jako nosíme my a gumové boty. vyrábí se přímo tady v Brisbane,takže to bude vše rychle hotové."

 

 

O tři dny později, požárník Bob vyzvednul Bena, oblékl ho do jeho požární uniformy a doprovodil jej z nemocničního
lůžka k čekajícímu požárnímu speciálu. Ben si mohl sednout na přední sedadlo a pomoci řídit ho na stanici. Byl v sedmém nebi. Ten den byly v Brisbane tři požární poplachy. Ben se účastnil všech tří zásahů a řídil tři různá požární auta. Mimo jiného to natáčeli na filmovýzáznam pro místní zpravodajský kanál. Splněný sen a veškerá láska a ohromná pozornost, která mu byla věnována zapůsobili na Bena tak
hluboce, že žil ještě další tři měsíce. Déle než všichni doktoři považovali za možné.

 

 

Jednou v noci jeho vitální funkce začali dramaticky klesat. Vrchní sestra, která věřila v princip hospice domova, kdy by nikdo neměl umírat sám a opuštěný začala volat rodinné příslušníky do nemocnice. Najednou si vzpomněla také na den, který Ben strávil jako člen
požárního sboru a zavolala i na požární stanici. Požádala, zda by bylo možné, aby se jeden z požárníků dostavil v uniformě do nemocnice k Benovi a stát u něj jako čestná stráž v jeho poslední chvíli. Sloužící důstojník odpověděl: "My můžeme udělat daleko více! Budeme tam do 5 minut. Máme jen malou prosbu. Až uslyšíte houkat požární sirény a světla, můžete prosím oznámit v rádiu, že se nejedná o žádný požár? Že to jen Hasičský záchranný sbor, který přijíždí naposled vzdát čest jednomu z jeho nejlepších členů. A můžete prosím nechat otevřené okno do jeho pokoje? O 5 minut později za zvuku sirén a světel dorazilo požární auto a vysunulo žebřík do otevřeného okna Benova pokoje ve 3. patře.

1003211ueb55ssjwq.gif 

A 16.požárníků v plné výzbroji vstoupilo dovnitř. S dovolením jeho mámy ho objali, drželi ho a řekli mu, jak moc ho mají rádi. Ben vzhlédl na velitele a s posledním dechem řekl: "Veliteli, je ze mě už skutečně požárník?"
"Ano, Bene, jsi velkým požárníkem a nejvyšší velitel drží Tvou ruku," řekl důstojník. S těmito slovy se Ben usmál a řekl: "Já vím, držel mě za ruku celý den a andělé mi zpívali."
A naposled zavřel své oči.
Dostala jsem za úkol poslat tuto zprávu alespoň
čtyřem lidem, kterým přeji, aby se jim splnil životní sen. Vybrala jsem si Tebe.



 


Tento příběh má velkou sílu, není k němu přilepená žádná příloha, nicméně, prosím nepřeruš dojem, jež působí.
Příběhy, jež mají sílu pozvednout nás ze židle jsou jedny z těch nejlepších darů, které kdy můžeme dostat. Nejsou s nimi spojeni žádné výdaje, jen odměny. Nech jej pokračovat a svou silou povzbudit dalšího člověka.

 

 

 

 

  

 

Příběh z ordinaci 

 

 105.gif

 

   

 

Bylo půl deváté, pracovní dopoledne už v plném proudu,
když dorazil postarší pán, osmdesátník, k odstranění stehů z prstu.

Řekl, že spěchá ,že má už na devět něco dalšího domluveno.


Viděl jsem, jak je nervózní, a řekl mu, aby si sedl;
věděl jsem, že se na něj sotva kdo podívá dřív než za hodinu.


Díval se však pořád na hodinky, a já zrovna neměl pacienta , tak jsem se rozhodl se na jeho ránu podívat. Zjistil jsem, že je dobře zhojena, tak jsem si promluvil s jedním lékařem a obstaral si vše potřebné k odstranění stehů a převázání rány.Zatímco jsem
byl takto zaměstnán, zeptal jsem se jej, spěchá-li snad tolik kvůli další návštěvě jiného lékaře.
Odvětil, že nikoliv , že potřebuje jít do sanatoria, aby
posnídal se svou ženou. Tak jsem se zeptal na její zdraví.

Obrazek 


A jak jsme tak povídali, otázal jsem se, vyvedlo-li by ji z rovnováhy, kdyby přišel trochu později.
Opáčil, že jeho žena už dlouho neví, kdo je a jeho že už pět let nepoznává.To mne překvapilo a ptám se: A vy tam přesto docházíte každé ráno, i když ona neví, kdo jste? Usmál se, poklepal mi
na ruku a pravil:Ona mne nepozná,ale já pořád vím, kdo je ona!
Musel jsem zadržet slzy, když odcházel. Na ruce jsem měl husí kůži a pomyslel jsem si: Tak takovou
lásku bych chtěl v životě mít.


Opravdová láska není tělesná ani romantická. Skutečná láska spočívá v přijímání všeho co je, bylo, bude a nebude.
Nejšťastnější lidé nemusí zrovna mít to nejlepší ze všeho , oni si udělají to nejlepší z toho, co mají.
V životě nejde o to, jak přežít bouři, nýbrž jak tančit v dešti.
Všichni stárneme; už zítra může dojít na vás.Užívejte si už nyní života naplno. Má omezenou dobu
platnosti.

 

 

Vypněte si nahoře hudbu a

otevřete si krásnou prezentaci.

,,Když rodiče zestárnou "

Klik hier voor meer gratis plaatjes  

OTEVŘI - OPEN

Vítejte u JANY

 

MAMINKA

 

 Obrazek

 

Z práce se žena vrátila pozdě, unavená podrážděná, když zjistila, že na ni její šestiletý syn čeká u dveří.

SYN: "Mami, můžu se tě na něco zeptat?"

MÁMA: "Jistě, na copak?"

SYN: "Mami, kolik vyděláš za hodinu?"

MÁMA: "Do toho ti nic není. Proč se mě na to vůbec ptáš?"

Odpověděla žena nazlobeně.

SYN: "Jen to chci vědět. Řekni mi prosím, kolik si vyděláš za hodinu?"

MÁMA: "Když to musíš vědět, tak je to 100 korun za hodinu."

SYN: "Ach jo," povzdechl si chlapec se svěšenou hlavou.

"Mami, můžu si půjčit 50 korun?"

Matka byla bez sebe, "Jestli ses ptal jen proto, že si chceš půjčit na nějakou pitomou hračku, nebo jiný nesmysl, tak odpochoduj zpátky do svého pokoje a jdi spát. Přemýšlej o tom, proč jsi tak sobecký. Já se v práci nedřu jen pro nějakou dětskou lehkovážnost."

 

Chlapec potichu odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Žena usedla a chlapcovy otázky ji rozzlobily ještě víc. Jak se ji může takhle ptát, jen aby dostal nějaké peníze? Asi po hodině se žena uklidnila a začala přemýšlet: Možná, že na něco opravdu těch 50 korun opravdu potřeboval. A moc často si o peníze neříkal.

 

 

 

Žena přistoupila ke dveřím do chlapcova pokoje a otevřela je.

"Už spíš, synku?" Zeptala se.

"Ne, mami, jsem vzhůru," odpověděl chlapec.

"Přemýšlela jsem, možná jsem na tebe zbytečně vyjela," řekla žena.

"Byl to dlouhý, úmorný den a já si na tobě všechno vylila. Tady máš těch 50 korun, které jsi chtěl."

Malý chlapec se posadil a usmál. "Ach, mami, moc děkuju," zajásal.

Pak sáhl pod polštář a vytáhl pár zmuchlaných bankovek.

Žena viděla, že už nějaké peníze má a pocítila, jak se ji znovu zmocňuje hněv. Chlapec spočítal všechny své peníze a pak pohlédl na matku.

"Proč chceš víc peněz, když už nějaké máš?", zabručela matka.

"Protože jsem neměl dost, ale teď už mám," odpověděl chlapec.

"Mami, teď mám 100 korun. Můžu si koupit hodinu tvého času?

Prosím, přijď zítra o hodinu dřív. Mohli bychom spolu večeřet."

Žena byla zdrcena. Objala svého malého syna a prosila ho za odpuštění.

 

 

 

Tohle je jen kratičká připomínka všem, kteří v životě hodně tvrdě pracují. Nenechme nám čas protéci mezi prsty, aniž bychom jej strávili s těmi, na kterých nám opravdu záleží, které máme v srdci. Nezapomínejte sdílet váš čas v hodnotě 100 korun s někým, koho opravdu milujete. Zemřeme-li zítra, firma, u které pracujeme, si za nás najde náhradu během několika hodin. Ale rodina a přátelé, které opustíme, budou cítit ztrátu po zbytek života.

Toto napsla 83letá žena

své přítelkyni. 

Milá Berto

Více čtu a méně uklízím. Sedím na zápraží a obdivuji výhled bez ohledu na plevel, rostoucí na zahrádce.Trávím více času se svou rodinou a přáteli a méně času prací.

Kdykoliv je to možné, měli bychom životní zážitky vychutnávat, ne je snášet. Zkouším zachytit tyto okamžiky a uchovat si je. Nic neschraňuji, používám svůj nejlepší porcelán a sklo při každé příležitosti, na nákup nosím své nejlepší sako. Neschovávám svůj nejlepší parfém a používám ho pokaždé, když chci.

Slova jako je "někdy" a "jednou" se z mého slovníku vytrácejí.

Pokud existuje něco, co stojí za to vidět, slyšet nebo dělat, chci to vidět, slyšet a dělat nyní. Všichni bereme svůj život jako samozřejmost.

Nejsem si jistá, co by dělali lidé, kdyby věděli, že je nečeká žádný zítřek. Myslím, že by volali svým rodináma nejbližším přátelům. Možná by volali bývalým přátelům, omluvili se a zavřeli dveře za minulostí. Ráda bych si myslela, že by šli ven na čínu nebo na jakékoliv jejich oblíbené jídlo. Jen hádám, že se to nikdy nedozvím. Je spousta maličkostí, které by mě rozlobily,kdybych zjistila, že se můj čas naplnil.Byla bych naštvaná, protože jsem samozřejmě nenapsala dopisy, které jsem jednou napsat chtěla

Byla bych naštvaná a bylo by mi líto, že jsem svému manželovi a rodičům neříkala dost často, jak moc je mám ráda. Snažím se nic neodkládat, nedržet se zpátkya nevyhýbat se ničemu, co přináší smích a vzrušení do našich životů.

Každé ráno, každá minuta, každé nadechnutí je opravdovým darem od boha. Pokud obdržíš tento dopis, je to proto, že někomu na Tobě záleží.Pokud nemáš čas poslat toto poselství dál, mohlo by to být poprvé, ale ne naposledy co odložíš nějakou maličkost, která by mohla změnit Tvůj život.

Najdi si pár minut a pošli tento dopis pár lidem kolem sebe, dej jim vědět,že na ně myslíš. Nevěřím na zázraky, ale spolehám na ně. Život možná není takový, jak jsme doufali, ale pokud jsme tady, měli bychom jej žít jak nejlép umíme. 

 

 

Jsou mrtvý na druhé straně? A nebo ne...

 

Když nám zemře někdo blízký, často se snažíme utěšit tím, že se třeba ještě po smrti kdesi setkáme, že na nás čeká v jiném – lepším – světě. Trochu naděje do těchto úvah vnesla i bádání lékaře Raymonda A. Moodyho, jehož knihy na téma Život po životě se staly bestsellery po celém světě. Jak to vidí on a jak na druhé straně skeptici?

Raymond Moody hovořil s několika desítkami lidí, kteří prožili tzv. klinickou smrt. Zjistil, že některé jejich prožitky se shodují, i když každý je trochu jiný. Většina z nich se shodla na tom, že v okamžiku, kdy umírali, slyšeli, co kdo kolem nich říká. Pak se začali pohybovat dlouhým tunelem a přitom sledovali své tělo zpovzdálí jako diváci. Pozorovali například oživovací pokusy a později citovali doslova, co který lékař řekl. Následovalo setkání s dušemi zemřelých, které je vítaly a nakonec i kontakt s jakousi světelnou bytostí, která spolu s umírajícím zrevidovala jeho život. Dost často se tito lidé nechali slyšet, že už se jim zpátky na zem nechtělo. Zajímavé je, že si uvědomili, že ten druhý svět je vícerozměrný.

Smrt v obrazech

Když Moody své bádání zveřejnil v knize Život po životě, změnil se život i jemu. „Rychle jsem poznal, že smrt je naším největším tajemstvím a jeho vyřešení každého zajímá. Prožitky blízkosti smrti nás matou, protože jsou to nejpodstatnější důkazy duchovní existence, jaké mohly být nalezeny. Jsou skutečným světlem na konci tunelu,“ řekl Moody, který navštívil i Českou republiku a několikrát tu přednášel. Byl hostem například i v galerii malíře Zdeňka Hajného, jehož obrazy mu evokovaly zážitky jeho pacientů, kteří prožili klinickou smrt.

Pohled doktora Vondráčka

Doktor Vladimír Vondráček (†1978) patřil mezi nejslavnější české psychiatry. Jeho kniha Fantastické a magické z hlediska psychiatrie se zabývá i tématem smrti. On sám ji charakterizuje jako úplnou, trvalou a nezvratnou ztrátu vědomí. Přesto ve své knize popisuje jevy, které se podle svědků dějí v okamžiku smrti – kdy se umírající nějakým způsobem projeví. „Například při smrti Goetheho se prý jeho domem ozývala hudba, ačkoliv nikdo v domě na nic nehrál. Někteří lidé popisují, jak se jim blízký umírající člen rodiny projevil na dálku zvukovým znamením – zazněl zvonek, klepání nebo řinčení oken.

Někdy se stává, že se zastaví hodinky, spadne obraz, aniž by hřebík byl poškozen…“ píše psychiatr Vondráček. On sám nijak tyto jevy nehodnotí, prostě je jen popisuje. A tak neznáme jeho názor – zda jde o jakési halucinace v mozku lidí citlivých v době smrti svých blízkých, nebo o skutečné signály ze záhrobí.

Odmítavý postoj skeptiků

Jestliže jsme se právě navnadili na to, že posmrtný život existuje, na zem nás znovu posadí skeptici. Ti ve spise Sceptic Dictionnary tvrdí jednoduše toto: „Popisované zážitky nedokládají existenci posmrtného života. Z biologického hlediska nelze akceptovat dualistickou představu o tělu a duši jako o dvou samostatných entitách.

 

Duševní procesy a duchovní pocity jsou jen projevem mozkové činnosti a zastavují se v okamžiku smrti. Moodyho tvrzení, že zážitky všech osob jsou podobné, což by mohlo potvrzovat existenci mimozemského světa, jsou mylné. Jsou popisovány i zážitky hrůzné, s mučením, démony a obry.“ Skeptikům můžeme namítnout, že tyto rozdílné zážitky v okamžiku smrti mohou dokládat existenci nebe a pekla. Kdo ví?

Jsou to halucinace?

Zážitky blízkosti smrti jsou podle skeptiků projevem patologických změn probíhajících v metabolicky narušeném mozku, ale všechny mechanismy, které se na vyvolání uvedených pocitů podílejí, dosud známy nejsou. Dochází k nedostatečnému okysličování mozku, zatímco stoupá koncentrace oxidu uhličitého v krvi. V důsledku omezení fyziologických útlumových procesů jsou aktivovány buňky ve zrakové a sluchové oblasti mozku. Dojde proto k halucinacím. K těmto závěrům vede nejen biochemický a elektroencefalografi cký průkaz takových změn, ale i klinické experimenty na dobrovolnících. Zjistilo se například, že podání některých halucinatorních drog, zejména ketaminu, vyvolává podobné efekty.

Přežili svou smrt, aby mohli vyprávět

Josef Váňa: Náš legendární žokej byl v klinické smrti v roce 1994 poté, co ho v dostihu v Německu zalehl kůň. „Až později jsem si začal vybavovat některé momenty, když jsem byl v kómatu. Třeba jsem se viděl, jak někde ležím a nějací lidé ženou koně kládami proti vodopádům,“ vyprávěl náš populární žokej, který se od té doby věnuje ezoterice – nechává nabíjet energií své koně pod pyramidou.

Ozzy Osbourne: Kontroverzní rocker upadl do kómatu po nehodě na kole. V bezvědomí byl osm dní. Ozzy svůj zážitek popsal takto: „Vůbec nedokážu popsat, kde jsem byl, ani jak dlouho jsem tam byl. Spatřil jsem bílé světlo zářící v naprosté tmě. Vystoupil z něj Král andělů troubící na trubku a pak jakoby nehmotný muž s bílými vousy… Nic mi neřekl, ale když jsem se vrátil na zem, měl jsem obrovskou vůli všechno změnit, být lepší. Možná to trvalo jen sekundu, ale úplně to změnilo můj život.“

Elizabeth Taylor: Slavná herečka upadla do stavu klinické smrti na pět minut při chirurgické operaci. I ona spatřila oslnivé bílé světlo. Podle vlastních slov se v tomto stavu vědomí setkala s duchem Michaela Todda, jednoho ze svých bývalých manželů. Elizabeth o svém zážitku řekla: „Považuji za velmi těžké o tom mluvit, vlastně to všechno zní tak banálně. Stoupala jsem tunelem k jasnému bílému světlu. Ještě v tom tunelu jsem se setkala s Mikem. Řekl mi – Ne, ještě ne, musíš se vrátit. Musíš dokončit své dílo, je to velmi velmi důležité. Byl to Mike, kdo mi dal sílu, která mě přivedla zpátky.“

Autor: Zuzana Pšenicová
 

 

Love LoveLove

 

VZPOMÍNÁME

 

Klik hier voor meer gratis plaatjes 

 

 

ZPĚT

 Vítejte u JANY 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Listy mého stromu